Z MÉDIÍ DO IT? PROČ NE

Vaše kariérní cesta je poměrně neobvyklá, z médií do IT se jen tak někdo nevydá. Jak jste se ke změně dostal?

Už při studiích jsem začal působit v médiích. Psal jsem především o technologiích a spolupracoval jsem s různými časopisy, včetně třeba Czech Business Weekly nebo Respektu. Dlouhá léta jsem strávil také v časopise Můžeš, který vydává Konto Bariéry. Ten jsem nakonec i osm let vedl jako šéfredaktor. Kariéra v neziskovém sektoru mě bavila a stačila mi – ale jen do té doby, než jsme si založili rodinu. Za mým rozhodnutím změnit specializaci tak nestojí žádná velká romantika. Šlo zkrátka o to, že jsem chtěl začít v oboru, který je perspektivní a dobře placený.

Proč jste si vybral zrovna IT?

Nejprve jsem si chtěl rozšířit vzdělání. Na EDU Effective Business School jsem získal titul MBA se specializací na projektový management, to byl první krok. Pak jsem zvažoval, jestli si neudělám doktorát i na své alma mater, tedy Metropolitní univerzitě v Praze – tím bych si ale finančně rozhodně nepřilepšil. Odjakživa mě krom humanitních oborů bavilo i IT a technologie a už nějakou dobu jsem si říkal, že jsem se tehdy možná měl vydat právě touto cestou. Nakonec jsem usoudil, že mi ještě není šedesát, abych se bál změny kariéry. Ostatně ani v těch šedesáti nemusí být pozdě!  

Jaké kroky jste podnikl, aby vaše cesta zabočila právě do IT?

Nejprve jsem se přihlásil na kurz datového analytika. Pak jsem na internetu narazil na reklamu na 42 Prague, která slibovala revoluční výuku programování zdarma. Znělo to  strašně cize – a zajímavě. Bavilo mě, že se koncept zcela lišil od toho, s čím jsem se do té doby setkal. Zároveň jsem cítil, že by pro mě jejich styl výuky, který zahrnoval třeba peer-to-peer learning, mohl být zajímavým způsobem, jak vystoupit ze své komfortní zóny a rozvíjet se i osobnostně. Byl jsem vždy zvyklý na styl výuky, při kterém mi někdo něco přednáší, a já pak samostatně pracuji, aniž bych musel s kýmkoliv cokoliv řešit. U 42 Prague mi bylo hned jasné, že půjde o něco zcela jiného. A to se mi potvrdilo i u přijímacího řízení.

Jak přijímačky probíhají?

Po registraci začínáte prvním kolem, ve kterém hrajete logické hry. Jedna z nich je na paměť a druhá by měla odhalit, jak zvládáte logické a algoritmické uvažování. Tuhle část jsem zvládl a před druhým kolem jsem dokončil i zmiňovaný kurz na datového analytika. Pak mě v 42 Prague čekala druhá část výběrka, která trvá celý měsíc. Jde o takzvanou Piscine, tedy francouzsky bazén. Možná má název evokovat nepříliš zručného plavce v hluboké vodě, protože přesně tak se při druhém kole cítíte.

Jak to?

Přijdete s dalšími 150 lidmi, tým 42 Prague vás uvítá, předají vám projekt – a zbytek už je na vás. V ten moment se musíte rozhlédnout kolem sebe a nebát se zeptat ostatních: „Rozumíš tomu? Víš, jak na to? Já zvládnu tuhle část, s touhle už si ale nevím rady. Pomůžeš mi?“ Byl to celkem šok – první večer jsem přišel domů a řekl ženě, že na další den už rozhodně nepůjdu. Nakonec jsem se ale z úvodního nárazu oklepal, měsíc jsem vydržel a vyplatilo se to. Na základě druhého kola jsem byl přijat.

Jak vypadala samotná výuka?

Vlastně podobně jako přijímací řízení. Pracujete na různých projektech, některé zvládnete splnit sami, na jiné už musíte vytvořit tým. Někdy jste v týmu s lidmi, kteří by mohli být vašimi kamarády, jindy musíte překonat i různé lidské bariéry. Mě od začátku motivovala vidina toho, že všechno zvládnu co nejlépe a co nejdřív, a následně si budu moct najít nové zaměstnání, které bude lépe naplňovat mé potřeby. Díky tomu mě často oslovovali lidé s podobným postojem, a většinou tak probíhala práce na projektech hladce.

Výuka se tedy liší od klasického schématu vysokých škol, kde se s projektovou výukou příliš často nesetkáme.

Ano – ale skutečně funguje. Důkazem může být příběh mého bývalého spolužáka. Ten se po studiu uchytil v Digitequ, společnosti, která testuje a vyvíjí elektrické a softwarové systémy. Jejich hlavním klientem je Škoda Auto, takže teď vlastně pracujeme ve stejné budově. Ten mi vyprávěl, že se při pohovoru na softwarového inženýra, kde ukazoval i projekty, na kterých jsme ve 42 Prague společně pracovali, setkal se zajímavou zpětnou vazbou. V rámci teoretických otázek před ním prý měli studenti technických vysokých škol náskok. Co se ale týká samotných projektů, jeho práce byla naopak velmi povedená a pokročilá. Studenty z vysokých škol v této části naopak předčil. Pokud se tedy někdo obává, že by bylo studium na 42 Prague ztrátou času, musím ho – z vlastní zkušenosti – ujistit o opaku.

Součástí studia je i možnost mentoringu, kdy vaše dovednosti rozvíjí zkušený profesionál z oblasti IT.

Ano, mentora jsme dostali ve finální části kurzu. Mezi zakládající partnery 42 Prague patří právě Škoda Auto, takže jsme měli příležitost spolupracovat i s odborníky ze Škodovky. Já měl štěstí na Radka Veselého,  IT manažera, který ve Škodovce už tehdy pracoval tak dlouho, jako já jsem byl na světě. Měl za sebou tedy v IT neuvěřitelnou kariéru a spoustu zkušeností.

Co vám nakonec studium na 42 Prague dalo?

Kromě získaných dovedností jsem si díky němu vyjasnil, jakým směrem se chci v rámci IT vydat. Učil jsem se programovat, pracovat v týmu a získal jsem i potřebné technické znalosti. Vždycky jsem ale cítil, že mě zajímá hlavně nějaký holistický pohled na IT. Nechtěl jsem skončit jako programátor, který každodenně kouká na řádky kódu a každé setkání s nadřízeným je pro něj utrpením. Zajímal mě projektový i byznysový rozměr, potřeby zákazníka na jedné straně a IT jako služba na straně druhé. Právě proto jsem si zažádal o práci ve Škodě Auto. Z mentoringu, který jsem si v 42 Prague zažil, vyplynulo, že právě ve Škodovce najdu to, co hledám.

K práci ve Škodě Auto jste se tedy dostal právě přes mentoring?

Mentoring v mém rozhodování sehrál zásadní roli. Vybral jsem si pak jednu z otevřených pozic a přihlásil se k výběrku. A dostal jsem šanci. Můj nadřízený před sebou sice viděl člověka, který za sebou neměl žádné profesionální IT zkušenosti, zároveň ale asi vnímal i to, že mám velkou motivaci. Jsem rád, že se nakonec rozhodl spolupráci se mnou vyzkoušet.

A splnila Škodovka vaše očekávání?

Zatím musím říct, že naprosto. Vybral jsem si tým, který se zabývá systémy ECM (Enterprise Content Management), tedy správou obsahu, a začal pracovat na mezinárodním projektu Hello Success. Jde vlastně o digitalizaci HR procesů. Společně s kolegy pracujeme na samotném ukládání dokumentů do systému – odborně řečeno na DMS, tedy document management systému. Od začátku jsem měl štěstí na skvělého vedoucího i kolegy.

Jak dnes vypadá váš běžný pracovní den?

Starám se především o zmiňovaný systém. Ráno pustím prostředí, ve kterém systém běží, sleduji, jak všechno funguje, a z výsledků sbírám statistická data. Pak mě obvykle čekají schůzky, od interní týmové porady až po konzultace s dalšími týmy koncernu, včetně třeba kolegů z Německa, Portugalska nebo Indie. Na schůzkách řešíme současný stav i vývoj celého projektu. A mezitím pracujeme na systému. Vedle toho se zabývám i analýzou dat a prací v JIRA, softwarovém nástroji pro projektový management.

Splnilo se vám tedy to, že se při práci hodně setkáváte i s kolegy a nesedíte jen za počítačem.

Taky mě potěšilo, jak netoxické je zdejší prostředí. Člověk o korporátech slýchá všechno možné, a samozřejmě si tak vytvoří nějaká očekávání, která můžou být dost negativní. Říkal jsem si, že kvůli změně zaměstnání mnohé skousnu, nakonec jsem ale nemusel skousávat nic. Mile mě překvapilo, jaká je tu firemní kultura a pracovní atmosféra. Už během pohovoru jsem se zajímal o možnosti dalšího rozvoje i vzdělávání a dostal jsem v tomto ohledu naprostou podporu.